Schleicherova genealogická teorie vysvětlující genetickou příbuznost indoevropských jazyků a jejich vztah k indoevropskému prajazyku. Pod vlivem Darwinovy evoluční teorie o původu biologických druhů viděl Schleicher v jaz. organismus, jenž se rodí, roste, vyvíjí a umírá. Protože podle něj platí mezi jaz. obdobné genealogické vztahy jako mezi živými bytostmi, řadil lingvistiku mezi přírodní vědy. Pomocí darwinovského genealogického stromu, představujícího schéma vývoje biologických druhů (Stammbaum), znázornil historický vývoj ie.jaz. a jejich genetické vztahy. Kmen tohoto stromu představuje ie. prajazyk, větve jsou jednotlivé ↗jazykové rodiny, větve z těchto větví vyrůstající jsou jednotlivé jazyky, z těchto větví vyrůstající větve reprezentují dialekty příslušného jazyka. Jako projev nesouhlasu s touto hypotézou vznikla ↗vlnová teorie.

Ve své ortodoxní schleicherovské podobě byla r.t. v jazykovědě 20. stol. opuštěna, mnohé směry ovšem navazují na inspirativní momenty Schleicherova učení dodnes. V č. jazykovědě je teoretickým zastáncem biologické povahy jazyka, tj. myšlenky, že jaz. je etologickým atributem populací, a vytváří tedy struktury podobné strukturám biologického genetického kódu, především ✍Romportl (1987), ✍Romportl (1989), ✍Romportl (1994), ✍Romportl (1994a), ✍Romportl (1997), ✍Romportl (1999).